President Thomas S. Monson
První rádce v Prvním předsednictvu
Kdykoliv máme sklon cítit se stahováni dolů ranami života, vzpomeňme si, že druzí prošli stejnými zkouškami, vytrvali v nich a potom je překonali.
Dnes ráno začnu své poselství otázkou: Vyjeli jste si někdy na dovolenou s celou rodinou? Pokud ne, budete poněkud překvapeni, když to učiníte. Moje žena a já jsme se před několika roky připojili k našim dětem, jejich partnerům a vnoučatům v Disneylandu v jižní Kalifornii. Po vstupu do slavného zábavního parku skupina spěchala k tehdy nejnovější atrakci - Hvězdným výpravám. Vstoupíte do makety rakety, posadíte se a připoutáte pásem. Náhle se celé zařízení začne silně otřásat. Myslím, že kovový hlas, který zněl z reproduktorů, tomu říkal „silná turbulence“. (Nikdy jsem se na tuto atrakci nevrátil. Všechny možné skutečné turbulence, které mohu zvládnout, zažívám, když létám z místa na místo při plnění svých povinností.)
Když jsme se po několika minutách vzpamatovali, šli jsme k atrakci, na kterou byla největší fronta. Nazývá se Šplouchací hora. Zástup se pomalu klikatě vlnil vpřed. Hudba, která se snášela z reproduktorů na čekající dav, obsahovala slova písně:
Tato, toto, tento, ten,
ó, to máme krásný den!
Slunce svítí pro mě jen,
Tato, toto, tento, ten!1
Tou dobou jsme již byli připraveni nastoupit do člunu, který s námi měl padat kolmo dolů, což vyvolalo výkřiky cestujících v člunu, který se před námi řítil dolů vodopádem a sklouzl dolů do vody, kde se zastavil. Těsně předtím, než jsme vyrazili, jsem si však povšiml malé značky hlásající hlubokou pravdu: „Nemůžeš utéci před problémy, žádné místo není dost daleko!“
Těchto několik slov se mi vrylo do paměti. Netýkají se pouze hesla Šplouchací hory, ale také našeho putování ve smrtelnosti.
Život je škola zkušenosti, doba zkoušky. Učíme se tím, že snášíme utrpení a prožíváme úzkosti.
Když přemýšlíme o událostech, které mohou potkat každého z nás - o nemocech, nehodách, smrti a spoustě dalších problémů a náročných úkolů - můžeme říci spolu s Jobem, který žil v dávných dobách: „Člověk rodí se k bídě.“2 Job byl „sprostný a upřímý“ člověk, „boje se Boha, a vystříhaje se zlého.“3 Zbožný a majetný Job musel čelit zkoušce, která by kohokoliv jiného zničila. Přišel o celý svůj majetek, přátelé jím opovrhovali, trpěl bolestí, byl otřesen ztrátou své rodiny a byl ponoukán: „Zlořeč Bohu a umři.“4 Odolal tomuto pokušení a z hloubi své ušlechtilé duše prohlásil: „Jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím jest na výsostech.“5
„Já vím, že vykupitel můj živ jest.“6 Job si zachoval víru.
Dá se bezpečně předpokládat, že žádný člověk, který kdy žil, nebyl zcela osvobozen od utrpení a soužení, a že v lidských dějinách nebylo období, které by bylo ušetřeno svého plného podílu zmatku, zkázy a bídy.
Když se stezka života ostře zatáčí, existuje pokušení položit otázku: „Proč já?“ Běžnou praxí je sebeobviňování, a to i v případě, že nemáme kontrolu nad svými potížemi. Občas se zdá, že na konci tunelu není světlo a že po noční temnotě nepřijde svítání. Cítíme se obklopeni bolestí zlomených srdcí, zklamáním otřesených snů a zoufalstvím ztracených nadějí. Připojujeme se k biblickému zvolání: „Což není žádného lékařství v Galád . . . ?“7 Cítíme se opuštění, zlomení, osamělí.
Všem, kteří si takto zoufají, mohu nabídnout ujištění, které se nachází v Žalmu: „Z večera potrvá pláč, ale z jitra navrátí se prozpěvování.“8
Kdykoliv máme sklon cítit se stahováni dolů ranami života, vzpomeňme si, že druzí prošli stejnými zkouškami, vytrvali v nich a potom je překonali.
Zdá se, že pro každého existuje nekonečná zásoba potíží. Naším problémem je, že často očekáváme jejich okamžité vyřešení a zapomínáme, že mnohdy je požadována nebeská ctnost trpělivosti.
Některá z těchto situací je vám důvěrně známá:
Postižené děti
Ztráta milovaného člověka
Ztráta zaměstnání
Ztráta některých schopností
Vzpurný syn či dcera
Duševní a citové onemocnění
Nehody
Rozvod
Týrání a sexuální zneužívání
Velký dluh
Seznam je nekonečný. V dnešním světě občas panuje sklon k pocitu odloučení, dokonce izolace, od Dárce každého dobrého daru. Obáváme se, že kráčíme osamělí. Ptáte se: „Jak to můžeme zvládnout?“ Největší úlevu nám přináší evangelium.
Z lůžka bolesti, z polštářů mokrých od slz jsme pozdviženi k nebi tímto božským ujištěním a drahocenným slibem: „Nenechám tebe samého, aniž tě opustím.“9
Taková útěcha je během naší pouti smrtelným životem s mnoha jejími rozcestími a zákrutami nedocenitelná. Toto ujištění je zřídkakdy předáno nápadným znamením nebo hlasitou řečí. Řeč Ducha je spíše jemná, klidná, povznáší srdce a konejší duši.
Abychom snad kvůli svým problémům nepochybovali o Pánovi, mějme na paměti, že Boží moudrost se může lidem jevit jako pošetilost, ale největší lekce, kterou se ve smrtelnosti můžeme naučit, je ta, že člověk, který poslouchá, když hovoří Bůh, vždy dobře udělá.
Tuto pravdu ilustruje zkušenost Eliáše Tesbitského. Uprostřed hrozného hladomoru, sucha a zoufalství z hladu, utrpení a možná i smrti „stalo se slovo Hospodinovo k němu, řkoucí: Vstaň a jdi do Sarepty . . . a buď tam. Aj, přikázal jsem ženě vdově, aby tě živila.“10
Eliáš nepochyboval o Pánu. „Vstav, šel do Sarepty, a přišel k bráně města, a aj, žena vdova sbírala tu dříví. A zavolav jí, řekl: Medle, přines mi trochu vody v nádobě, abych se napil.
A když šla, aby přinesla, zavolal jí zase a řekl: Medle, přines mi také kousek chleba v ruce své.
I odpověděla: Živť jest Hospodin Bůh tvůj, žeť nemám žádného chleba, ani podpopelného, kromě hrsti mouky v kbelíku a maličko oleje v nádobce, a aj, sbírám dvě dřevě, abych šla a připravila to sobě a synu svému, abychom snědouce to, za tím zemříti musili.
I řekl jí Eliáš: Neboj se. Jdi a učiň, jakž jsi řekla, a však udělej mi prvé z toho malý chléb podpopelný a přines mi; potom sobě a synu svému uděláš.
Neboť toto praví Hospodin Bůh Izraelský: Mouka z kbelíka toho nebude strávena, aniž oleje v nádobce té ubude až do toho dne, když dá Hospodin déšť na zemi.“11
Ona o tomto nepravděpodobném slibu nepochybovala. „Šla a učinila vedlé řeči Eliášovy, a jedla ona i on i čeleď její až do těch dní. Z kbelíka toho mouka nebyla strávena, aniž oleje v nádobce ubylo, vedlé řeči Hospodinovy, kterouž mluvil skrze Eliáše.“12
Nyní rychle přeskočme stránky historie až k té zvláštní noci, kdy pastýři byli u svých stád a uslyšeli svaté prohlášení: „Nebojtež se; nebo aj, zvěstuji vám radost velikou, kteráž bude všemu lidu.
Nebo narodil se vám dnes spasitel, kterýž jest Kristus Pán, v městě Davidově.“13
S narozením miminka v Betlémě se vynořil veliký dar - moc silnější než zbraně, bohatství trvalejší než mince císaře. Dávno předpověděný slib se vyplnil; narodilo se dítě -Kristus.
Posvátné záznamy zjevují, že chlapec Ježíš „prospíval moudrostí a věkem, a milostí u Boha i u lidí.“14 Později nenápadný záznam uvádí, že „chodil, dobře čině“.15
Z Nazareta a dál ve všech dobách přichází Jeho jedinečný příklad, Jeho slova, kterými nás zve, Jeho božské skutky. Jsou zdrojem inspirace, která dává trpělivost vyrovnat se s utrpením, sílu snést zármutek, odvahu čelit smrti a důvěru v život. V tomto světě zmatků, strastí, nejistoty nebyla nikdy potřeba takového božského vedení naléhavější.
Učení z Nazareta, Kafarnaum, Jeruzaléma a Galileje překonávají překážky vytvářené vzdáleností, odlehlostí doby, omezení daná chápáním a přinášejí do zarmouceného srdce světlo a cestu. Dál je zahrada Getsemany a vrch Golgota.
Biblická zpráva uvádí: „Tedy přišel s nimi Ježíš na místo, kteréž sloulo Getsemany. I dí učedníkům: Poseďtež tuto, ažť odejda, pomodlím se tamto.
A pojav s sebou Petra, [Jakuba a Jana], počal se rmoutiti a teskliv býti. Tedy dí jim: Smutnáť jest duše má až k smrti. Pozůstaňtež tuto, a bděte se mnou.
A poodšed maličko . . . modle se a řka:16
Otče, chceš-li, přenes kalich tento ode mne, ale však ne má vůle, ale tvá staň se.
I ukázal se jemu anděl s nebe, posiluje ho.
A jsa v boji, horlivěji se modlil. I učiněn jest pot jeho jako krůpě krve tekoucí na zemi.“17
Jaké utrpení, jakou oběť, jakou úzkost snášel, aby usmířil hříchy světa.
Básník pro nás napsal:
V mládí, když se nám vše zdá
jak letní krajina plná zpěvu a veselí,
když duše je radostná a srdce lehké
a v dohledu není žádný stín,
my to nevíme, ale kdesi leží
zahalená za večerní oblohou
zahrada, kterou my všichni musíme vidět -
zahrada Getsemany
. . .
Dolů po stinných cestičkách, přes chladné potoky
přemostěné našimi nesplněnými sny;
Za roky zakrytými mlhou,
za velkým slaným jezerem slz
leží ta zahrada. Snaž se, jak můžeš,
na své cestě ji nemůžeš minout.
Všechny cesty, které kdy byly nebo budou,
procházejí někde napříč Getsemany.18
Smrtelné poslání Spasitele světa se blíží rychle k jeho závěru. Ještě zbývá kříž Kalvárie, skutky hříšnosti, kterých se dopustili ti, kteří žíznili po krvi Syna Božího. Jeho božskou odpovědí je jednoduchá, ale zvlášť významná modlitba: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“19
A přišel závěr: „Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého. A to pověděv,“20 velký Vykupitel zemřel. Byl pohřben do hrobu. Povstal ráno třetího dne. Jeho učedníci Ho viděli. Slova, která vyvěrají z této epochální události k nám přicházejí zřetelně prostřednictvím dávných záznamů a přinášejí naší duši dokonce i v dnešní době útěchu, ujištění, balzám, jistotu: „Neniť ho tuto . . . vstalť jest.“21 Vzkříšení se pro všechny stalo skutečností.
Minulý týden jsem dostal od Laurence M. Hiltonové dopis plný víry. Chtěl bych se s vámi podělit o tuto zprávu, která ukazuje, jak s vírou a bez pochybování byla překonána osobní tragédie.
Thomas a Sarah Hiltonovi, prarodiče Laurence, šli na Samou, kde byl Thomas po jejich příjezdu ustanoven jako misijní president. Přivezli s sebou miminko-dcerku. Během doby, kdy tam sloužili, se jim narodili dva synové. Všichni tři tragicky zahynuli na Samoi a v roce 1895 se Hiltonovi ze své misie vrátili bez dětí.
David O. McKay byl přítelem této rodiny a jejich ztráta se ho hluboce dotkla. Starší McKay, doprovázený starším Hugh J. Cannonem, se v roce 1921 během cesty kolem světa, při které navštěvoval členy Církve v mnoha státech, stavil na Samoi. Předtím, než se vydal na tuto cestu, slíbil už ovdovělé sestře Hilton, že osobně navštíví hroby jejích tří dětí. Přečtu vám dopis, který jí napsal ze Samoi:
„Drahá sestro Hiltonová,
ve středu 18. května 1921, právě když se paprsky pozdně odpoledního slunce dotýkaly vrcholků vysokých kokosových palem, stála naše pětičlenná skupina se skloněnými hlavami před malým hřbitovem ve Fagali’i . . . Byli jsme zde, abychom, jak si vzpomenete, splnili slib, který jsem vám dal předtím, než jsem odjel z domova.
Hroby a náhrobky jsou dobře zachovalé . . . Uvádím zde opis, který jsem pořídil, když jsem stál . . . na vnější straně kamenné zídky, která obklopuje místo.
Janette Hiltonová
Nar. 10. září 1891
Zemřela: 4. června 1892
„Odpočívej, miláčku Jennie“
George Emmett Hilton
Nar. 12. října 1894
Zemřel: 19. října 1894
„Spi klidným spánkem“
Thomas Harold Hilton
Nar. 21. září 1892
Zemřel 17. března 1894
„Odpočívej na úpatí kopce, odpočívej“
Když jsem se díval na tyto tři hrobečky, snažil jsem si představit to, čím jste jako mladá matka zde na staré Samoi prošla. A když jsem to činil, z malých náhrobků se staly monumenty nejenom těchto malých dětí, které pod nimi spí, ale také matčiny víry a oddanosti věčným zásadám pravdy a života. Vaši tři maličcí, sestro Hiltonová, v nejvýmluvnějším a nejúčinnějším tichu pokračují ve vaší misionářské práci, kterou jste začala přibližně před 30 lety, a budou v ní pokračovat tak dlouho, dokud budou jemné ruce pečovat o místo jejich posledního pozemského odpočinku.
Milující ruce zavřely jejich umírající oči,
milující ruce složily jejich malé údy,
cizí ruce ozdobily jejich skromné hroby,
cizí lidé je ctí a oplakávají.
„Tofa Soifua,
David O. McKay“
Tato dojemná zpráva vyjadřuje truchlícímu srdci „pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum.“22 Náš Nebeský Otec žije, Ježíš Kristus, Pán, je naším Spasitelem a Vykupitelem. Vedl proroka Josepha Smitha. Vede svého proroka v dnešní době, presidenta Gordona B. Hinckleyho. O této pravdě vydávám osobní svědectví.
Modlím se, abychom překonali zármutek, nesli břemena a čelili strachu tak, jak to činil náš Spasitel. Vím, že žije. Ve jménu Ježíše Krista, amen.
ODKAZY
1. Gilbert Ray, © 1945 Walt Disney Music Company.
2. Job 5:7.
3. Job 1:1.
4. Job 2:9
5. Jon 16:19.
6. Job 19:25.
7. Jeremiáš 8:22.
8. Žalmy 30:6.
9. Jozue 1:5.
10. 1. Královská 17:8, 9.
11. 1. Královská 17:10-14.
12. 1. Královská 17:15-16.
13. Lukáš 2:10, 11.
14. Lukáš 2:52.
15. Skutkové 10:38.
16. Matouš 26:36-39.
17. Lukáš 22:42-44.
18. Ella Wheeler Wilcox, „Gethsemane“, Sourcebook of Poetry, sest. Al Bryant (1968), 435.
19. Lukáš 23:34.
20. Lukáš 23:46.
21. Matouš 28:6.
22. Filipenským 4:7.
Previous
