Svědectví President Gordon B. Hinckley To, co nazýváme svědectvím, je zdrojem velké síly Církve. Je to pramen víry a aktivity. Je nesnadné ho vysvětlit. Dá se obtížně měřit . . . přesto je skutečné a mocné jako kterákoliv jiná síla na zemi. Drazí přátelé, modlím se o vedení Svatým duchem. Jsou tomu právě tři roky, co jste mi vyjádřili podporu jako presidentovi Církve. Mohu pronést několik slov osobní povahy? Z hloubi srdce vám děkuji za lásku a podporu, za modlitby a víru. Nejsem již mladý muž naplněný energií a vitalitou. Jsem starý a snažím se dohonit bratra Haighta! Libuji si v meditaci a modlitbě. Rád bych vysedával v houpacím křesle, užíval léky, naslouchal jemné hudbě a hloubal o věcech vesmíru. Ale taková činnost nepřináší žádné výzvy a nijak neprospívá druhým. Přeji si být aktivní a pracovat. Přeji si čelit každému dni s rozhodností a záměrem. Přeji si využít každou hodinu bdělosti, abych dodával povzbuzení, žehnal těm, kteří nesou těžká břemena, posiloval víru a svědectví. Velká laskavost štědrého přítele mi během těchto tří let dovolila, abych procestoval celý svět a navštívil naše lidi v mnoha státech. Ti se shromažďovali po tisících a desetitisících. Na jednom místě přijeli na stadion více než dvěma sty autobusy. Byl jsem mezi vlivnými, ale více mezi chudými - chudými světa a chudými Církve. Oči některých z nich mají trochu jiný sklon než moje a jejich kůže má odlišnou barvu, ale toto všechno mizí a ztrácí význam, když jsem mezi nimi. Všichni se stávají syny a dcerami našeho Otce, dětmi s božským právem daným zrozením. Hovoříme různými jazyky, všichni ale rozumíme společné řeči bratrství. Je namáhavé cestovat tak daleko, abych se s nimi setkal. Ale poté, co jsem s nimi, je obtížné je opustit. Všude, kam přijedeme, se zdržíme jen krátce, jen na shromáždění naplánované tak, aby vyhovovalo dalším shromážděním. Přeji si, abychom mohli zůstat déle. Na závěr shromáždění spontánně zpíváme „Bůh buď s vámi, než se sejdem zas“ (Zpěvník náboženských písní a písně pro děti, str. 68). Jsou vytaženy kapesníky, aby osušily slzy, a potom se jimi mává při dojímavém rozloučení. Nedávno jsme v Mexiku v pouhých sedmi dnech uspořádali 11 velkých shromáždění v různých městech. Přítomnost těchto úžasných lidí mi dodává sílu. Láskyplný pohled jejich očí mi dodává energii. Mohl bych strávit celý den ve své kanceláři a dělat to rok za rokem a řešit hory problémů, z nichž mnohé nemají velký význam. Trávím tam velmi mnoho času. Cítím však, že větším posláním, důležitějším úkolem je být mezi lidmi. Tyto tisíce, stovky tisíc, nyní dokonce miliony lidí mají jedno společné: mají individuální a osobní svědectví, že toto je dílo Všemohoucího, našeho Nebeského Otce; že Ježíš, Pán, který zemřel na kříži na Kalvárii a byl vzkříšen, žije jako samostatná, skutečná a individuální osobnost; že toto je jejich dílo znovuzřízené v této poslední, úžasné dispenzaci času; že kněžství dávných dob je znovuzřízeno se všemi svými klíči a mocemi; že Kniha Mormon hovoří z prachu a vydává svědectví o Vykupiteli světa. To, co nazýváme svědectvím, je zdrojem velké síly Církve. Je to pramen víry a aktivity. Je nesnadné ho vysvětlit. Dá se obtížně měřit. Je nezachytitelné a tajemné, a přesto skutečné a mocné jako kterákoliv jiná síla na zemi. Pán ho popsal, když hovořil k Nikodémovi, a řekl: „Vítr, kam chce věje, a hlas jeho slyšíš, ale nevíš, odkud přichází, a kam jde. Takť jest každý, kdo se z Ducha narodil.“ (Jan 3:8.) To, co nazýváme svědectvím, je obtížné definovat, ale jeho plody jsou jasně patrné. Je to Svatý duch, který vydává svědectví skrze nás. Osobní svědectví je faktor, který mění způsob života lidí, když přicházejí do této Církve. Je to síla, která motivuje členy, aby se vzdali všeho ve službě Pánu. Je to tichý, povzbuzující hlas, který bez ustání podporuje ty, kteří ve víře kráčejí k posledním dnům svého života. Je to něco tajemného a úžasného, dar Boha člověku. Když je člověk povolán sloužit, svědectví odsouvá stranou bohatství nebo chudobu. Toto svědectví, které je neseno v srdci našich lidí, způsobuje, že lidé cítí naléhavost splnění své povinnosti. Mají ho mladí i staří. Má ho student semináře, misionář, biskup a president kůlu, president misie, sestra v Pomocném sdružení, každá generální autorita. Slyšíme ho od těch, kteří kromě toho, že jsou členy Církve, nezastávají žádný úřad. Je to skutečný základ tohoto díla. Je tím, co posouvá dílo Pána vpřed po celém světě. Nabádá k činu. Vyžaduje, abychom dělali to, co je po nás požadováno. Přináší s sebou ujištění, že život má smysl, že některé věci jsou daleko důležitější než jiné, že jsme na věčné pouti a že jsme zodpovědni Bohu. Emily Dickinsonová vystihla podstatu svědectví, když napsala: Nikdy jsem neviděla blata, nikdy jsem neviděla moře; přesto vím, jak vypadá vřes a jaká musí být vlna. Nikdy jsem nehovořila s Bohem, ani nenavštívila nebe; přesto vím, že existuje, jako kdyby existovala jeho mapa. („Chartless“, A Treasury of the Familiar, vyd. Ralph L. Woods [1942], 1979.) Je to tato podstata, zprvu slabá a poněkud křehká, která vede každého zájemce směrem k obrácení. Každého obráceného postrkuje k jistotě víry. Je to něco, co způsobilo, že naši předkové opustili Anglii a evropské země, aby nebezpečným způsobem překonali moře a aby zdánlivě bez konce kráčeli vedle vlekoucích se volů nebo chatrných ručních vozíků směrem k těmto horám západu. Namáhali se, pracovali a po tisících na této osudové pouti umírali. Tento duch svědectví sestoupil na nás, kteří jsme dědici jejich drahocenné víry. Kdekoli je zorganizována Církev, je cítit její síla. Stojíme na nohou a říkáme, že víme. Říkáme to, až se to zdá téměř monotónní. Říkáme to, protože nevíme, co říkat jiného. Prostou skutečností je, že víme, že Bůh žije, že Ježíš je Kristus a že toto je jejich dílo a jejich království. Slova jsou jednoduchá, vyjádření pochází ze srdce. Působí všude, kde je zorganizována Církev, všude, kde misionáři učí evangeliu, všude, kde se členové podílejí o svou víru. Je to něco, co nemůže být vyvráceno. Oponenti mohou citovat Písma a nekonečně se přít o nauku. Mohou být chytří a přesvědčiví. Když ale někdo řekne: „Já vím“, nemůže být žádného dalšího sporu. Druzí to nemusí přijmout, ale kdo může vyvrátit nebo popřít klidný hlas duše hovořící z nitra s osobním přesvědčením? Dovolte mi, abych vám pověděl příběh, který jsem nedávno slyšel v Mexiku. V Torreónu mne vozili v krásném automobilu, který patřil muži, o němž hovořím. Jmenuje se David Castaneda. Před třiceti lety žil se svou ženou Tomasou a s dětmi na malém vyprahlém zanedbaném ranči nedaleko Torreónu. Vlastnili 30 kuřat, 2 prasata a 1 hubeného koně. Kuřata jim dávala několik vajec, která jim poskytovala obživu a znamenala příležitost vydělat nějaké to peso. Žili v chudobě. Potom je navštívili misionáři. Sestra Castanedová řekla: „Starší nám sňali klapky z očí a přinesli do našeho života světlo. Nevěděli jsme nic o Ježíši Kristu. Dokud nepřišli, nevěděli jsme nic o Bohu.“ Absolvovala dva roky školní docházky, její manžel do školy nechodil vůbec. Starší je učili a oni byli nakonec pokřtěni. Přestěhovali se do malého města Bermejillo. Šťastná náhoda je zavedla k obchodování s použitými věcmi a k nakupování vraků automobilů. To mělo za následek spolupráci s pojišťovacími a dalšími společnostmi. Postupně vybudovali prosperující obchod, ve kterém pracoval otec a pět synů. S prostou vírou platili desátek. Důvěřovali Pánu. Žili podle evangelia. Sloužili, kdykoli k tomu byli povoláni. Čtyři jejich synové a tři dcery sloužili na misii. Nejmladší syn v současnosti slouží v Oaxaca. Nyní postavili skutečně velký obchod, který prosperuje. Jejich kritici se jim vysmívali. Jejich odpovědí je svědectví o Pánově moci v jejich životě. Díky jejich vlivu vstoupilo do Církve asi 200 jejich příbuzných a přátel. Více než 30 synů a dcer jejich příbuzných a přátel sloužilo na misii. Darovali půdu, na které nyní stojí kaple. Děti nyní dospěly a rodiče střídavě každý měsíc jezdí do Mexico City, aby tam pracovali v chrámu. Představují živoucí svědectví o velké moci tohoto Pánova díla pozvedat lidi a měnit je. Symbolizují tisíce a tisíce lidí po celém světě, kteří prožívají zázrak mormonismu, když do jejich života přichází svědectví o božskosti tohoto díla. Toto svědectví může být nejdražším ze všech Božích darů. Je uděleno z nebe tam, kde se vynakládá správné úsilí. Je to příležitost, je to zodpovědnost každého muže a ženy v této Církvi, aby získali vnitřní přesvědčení o pravdě tohoto velkého díla posledních dnů a o těch, kteří stojí v jeho čele, dokonce o živém Bohu a Pánu Ježíši Kristu. Ježíš zdůraznil způsob, jak toto svědectví získat, když řekl: „Mé učení neníť mé, ale toho, kterýž mne poslal. Bude-li kdo chtíti vůli jeho činiti, tenť bude uměti rozeznati, jestli to učení z Boha, čili mluvím já sám od sebe.“ (Jan 7:16-17.) Když sloužíme, když studujeme a když se modlíme, rosteme ve víře a v poznání. Když Ježíš nasytil pět tisíc, lidé si uvědomili, že vykonal zázrak, a podivovali se nad tím. Někteří se opět vrátili. Ty učil nauce o svém božství, o sobě jako o chlebu života. Obvinil je, že nemají zájem o učení, ale pouze o ukojení tělesného hladu. Někteří, když Ho i Jeho nauku slyšeli, řekli: „Tvrdáť jest tato řeč. Kdo jí může slyšeti?“ (Jan 6:60.) Kdo může uvěřit tomu, co tento muž učí? „A z toho mnozí z učedlníků jeho odešli zpět, a nechodili s ním více. Tedy řekl Ježíš ke dvanácti [myslím, že s pocitem určité sklíčenosti]: Zdaliž i vy chcete odjíti? I odpověděl jemu Šimon Petr: Pane, k komu půjdeme? Slova věčného života máš. A my jsme uvěřili, a poznali, že jsi ty Kristus, Syn Boha živého.“ (Jan 6:66-69.) Toto je velká otázka, které musíme čelit všichni, a stejně velká je odpověď na ni: Když ne k Tobě, potom „Pane, k komu půjdeme? Slova věčného života máš. A my jsme uvěřili a poznali, že jsi ty Kristus, Syn Boha živého.“ Tato klidná vnitřní jistota o skutečnosti živého Boha, o božskosti Jeho Milovaného Syna, o znovuzřízení jejich díla v této době a o slavných projevech, které následovaly, jsou přesvědčením, které se pro každého z nás stává základem naší víry. To se stává naším svědectvím. Jak jsem se zmínil již dříve v této konferenci, nedávno jsem byl v Palmyře ve státě New York. Člověka to nutí, aby o událostech, které se přihodily v této oblasti, řekl: „Buď se to stalo, nebo ne. Neexistuje nic mezi tím.“ A potom hlas víry našeptává: „Všechno se to stalo. Stalo se to právě tak, jak řekl.“ Poblíž je pahorek Cumorah. Odtud pocházejí dávné záznamy, ze kterých byla přeložena Kniha Mormon. Člověk musí buď přijmout, nebo odmítnout její božský původ. Zvážení důkazů musí každého muže a ženu, kteří ji četli s vírou, vést k tomu, aby řekli: „Je to pravda.“ A stejně je tomu i s dalšími prvky tohoto zázraku, který nazýváme znovuzřízením dávného evangelia, dávného kněžství a dávné Církve. Toto svědectví je nyní, stejně jako bylo vždy, prohlášením, upřímným tvrzením o pravdě, jak ji známe. Prosté a mocné je prohlášení Josepha Smitha a Sidneyho Rigdona o Pánu, který stojí v čele tohoto díla: „A nyní, po mnohých svědectvích, jež o něm byla vydána, toto je svědectví poslední ze všech, jež my o něm dáváme: že On žije! Neboť jsme Ho viděli, ano, po pravici Boží, a slyšeli jsme Jeho hlas dosvědčující, že je Jednorozeným Otce - že jím, skrze něho a od něho světy byly a jsou stvořeny, a že jejich obyvatelé jsou syny a dcerami Bohu zplozenými.“ (NaS 76:22-24.) V tomto duchu přidávám své vlastní svědectví. Náš Věčný Otec žije. Je velkým Bohem vesmíru, vládne v majestátu a moci. A přesto je mým Otcem, ke kterému se mohu modlit s jistotou, že bude slyšet, naslouchat a odpovídat. Ježíš je Kristus, Jeho nesmrtelný Syn, který byl pod vedením Otce Stvořitelem země. Byl velkým Jehovou Starého zákona a uvolil se přijít na svět jako Mesiáš a položil život na kříži Kalvárie při svém úžasném usmíření, protože nás miloval. Dílo, kterého jsme součástí, je jejich dílem a my jsme jejich služebníci, kteří jim jsou zodpovědni. O čemž vydávám svědectví ve jménu Ježíše Krista, amen.