„Aj, blahoslavíme ty trpělivé“ Starší Robert D. Hales z kvora dvanácti apoštolů Nemůžeme očekávat, že se naučíme vytrvalosti v pozdějším věku, když jsme si nyní zvykli vzdávat se, když nastanou těžkosti. V Písmech nám je řečeno, že je nezbytné, abychom vytrvali do konce: „Chcete-li tedy dodržovati přikázání a vytrváte-li až do konce, pak budete posledního dne zachráněni. A tak tomu jest.“ (1. Nefi 22:31.) „Buď trpělivý v souženích, neboť jich budeš mít mnoho, ale snášej je, neboť hleď, jsem s tebou, ano, až do konce tvých dnů.“ (NaS 24:8.) „Aj, blahoslavíme ty trpělivé.“ (Jakub 5:11.) Proroci všech dob učí příkladem věrnému vytrvání do konce, když projevují odvahu tváří v tvář zkouškám a utrpením, aby činili Boží vůli. Náš největší příklad pochází ze života našeho Spasitele a Vykupitele Ježíše Krista. Při utrpení na kříži na Kalvárii Ježíš cítil osamělost svobody jednání, když úpěnlivě prosil svého Otce v nebi: „Proč jsi mne opustil?“ (Matouš 27:46.) Spasitel světa byl svým Otcem ponechán osamělý, aby ze své svobodné vůle a rozhodnutí prožil skutek svobody jednání, který mu umožnil naplnit Jeho poslání uskutečnit usmíření. Ježíš věděl, kdo je - Syn Boží. Znal svůj cíl - uskutečnit vůli Otce prostřednictvím usmíření. Jeho vize byla věčná - „uskutečniti nesmrtelnost člověka a život věčný.“ (Mojžíš 1:39.) Pán mohl povolat houfy andělů, aby ho sejmuli z kříže, ale věrně vytrval do konce a naplnil vlastní účel, pro který byl poslán na zem, a tak poskytl věčná požehnání všem, kteří kdy okusí smrtelnost. Hluboce na mě působí to, že když od té doby Otec představoval svého Syna prorokům, řekl: „Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se zalíbilo“ (2. Petra 1:17) nebo „Vizte milovaného syna mého, . . . ve kterém jsem oslavil jméno svoje“ (3. Nefi 11:7). V naší dispenzaci překonal prorok Joseph Smith všechny druhy protivenství a těžkostí, aby uskutečnil přání Nebeského Otce - znovuzřízení Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Joseph byl napadán a štván rozhněvanou lůzou. Trpělivě snášel chudobu, ponižující obvinění a nelaskavé skutky. Jeho lidé byli násilím hnáni od města k městu, od státu ke státu. Byl pomazán dehtem a obalen peřím. Byl falešně obviněn a uvězněn. Když byl Joseph uvězněn v Liberty v Missouri a prožíval hluboké lidské pocity, že jeho vlastní těžkosti a zkoušky a utrpení Svatých nikdy nepřestanou, modlil se: „Ó, Bože, kde jsi? . . . Ó, Pane, jak dlouho bude jim nutno ještě snášeti všechny nespravedlnosti a nezákonná utlačování nežli Tvé srdce se obměkčí a . . . pohne slitováním nad nimi?“ (NaS 121:1, 3.) Josephovi bylo řečeno: „Synu můj, mír tvé duši; Tvé nepříjemnosti a zkoušky potrvají jen malinko.“ (NaS 121:7.) Joseph věděl, že kdyby nepokračoval v tomto velkém díle, jeho pozemské zkoušky by pravděpodobně byly snazší. On ale nemohl přestat, protože věděl, kdo je, věděl, proč přišel na zem, a měl touhu činit Boží vůli. Pionýři, kteří opustili svůj domov v Nauvoo v Illinois a jinde, překročili velké planiny a usídlili se v Údolí Solného jezera, věděli, kdo jsou - byli členy Pánovy Církve nedávno znovuzřízené na zemi. Znali svůj záměr nebo cíl - Sion nejenom najít, ale vybudovat ho. Protože toto věděli, byli ochotní překonat všechny druhy těžkostí, aby ho založili. V uplynulém roce jsem byl dojat těmi, kteří rozumějí této nauce. Věrně překonali protivenství, zkoušky a utrpení ve svém životě, a tak získali nejenom osobní posílení skrze svou zkušenost, ale svým příkladem také posílili ty, kteří jsou kolem nich. Jedna mladá žena napsala o lekcích, které se naučila, když bojovala, aby se uzdravila po automobilové nehodě, při které byla vážně zraněna na hlavě. „Až do jara 1996 jsem nevěděla, jak jsem silná. Nehoda, ke které došlo jednoho odpoledne, úplně změnila má očekávání, jak se bude vyvíjet mé vzdělání. V jedné minutě jsem byla na cestě ke své budoucnosti jako každý druhý středoškolský student. V další minutě již pro mě život přestal být obyčejný. Byla jsem na cestě, abych posilovala sama sebe způsoby, které mě nikdy ani nenapadly . . . Byla jsem na cestě opětovného učení namísto učení . . . Znovu jsem se učila jíst, polykání jídla bylo obtížným úkolem, který jsem se musela znovu učit. Postupně jsem během pěti měsíců vyměnila lůžko za invalidní vozík a od něj jsem přešla ke stání a k chůzi . . . Z rozmanitých zkoušek tohoto uplynulého roku jsem se naučila mnoha velkým pravdám. Modlitby jsou skutečně zodpovídány. Půst je mocnou stránkou v mé rodině. Láska mě udržela při životě . . . Naučila jsem se, co mohu snést . . . Skrze toto vše jsem poznala, že jsem o mnoho silnější, než jsem si myslela. Naučila jsem se, že když potřebujete pomoc, je v pořádku, když o ni požádáte; všichni máme svá omezení, silné stránky a slabosti . . . Veškeré znalosti . . . jsou jako ‚peníze, které mohu utratit‘, aby mi pomohly. Jako malé ptáče, které se vyklubalo ze své skořápky, se učím znovu létat.“ (Dopis od Elizabeth Merkleyové.) Často nevíme, co můžeme vydržet, dokud není naše víra vyzkoušena. Pán nás také učí, že nikdy nebudeme zkoušeni více, než můžeme vydržet. (Viz 1. Kor. 10:13.) V roce 1968 maratónský běžec John Stephen Akhwari reprezentoval Tanzanii na jednom mezinárodním závodu. O něco více než hodinu poté, co [vítěz] proběhl cílovou čárou, se John Stephen Akhwari . . . jako poslední muž přiblížil na stadion, aby dokončil závod. [Ačkoliv trpěl vyčerpáním, křečemi nohou, dehydratací a dezorientací] vnitřní hlas na něho volal, aby běžel dál, a tak běžel. Později bylo napsáno: ‚Dnes jsme viděli mladého afrického běžce, který symbolizuje to nejčistší z lidského ducha, a výkon, který dává význam slovu odvaha.‘ Pro některé je jedinou odměnou osobní odměna. [Neexistují žádné medaile, pouze] vědomí, že dokončili to, co si předsevzali vykonat.“ (The Last African Runner, Olympiad Series, napsal, režíroval a produkoval Bud Greenspan, Cappy Productions, 1976, videokazeta.) Když se ho ptali, proč dokončil závod, který nikdy nemohl vyhrát, Akhwari odpověděl: „Moje vlast mě nevyslala 5 000 mil daleko, abych začal závod, moje vlast mě vyslala, abych dokončil závod.“ Věděl, kdo je - atlet reprezentující Tanzanii. Věděl, co je jeho cílem - dokončit závod. Věděl, že musí vytrvat do konce, aby se mohl se ctí vrátit do Tanzanie. Naše životní poslání je do značné míry stejné. Nebyli jsme vysláni Otcem v nebi jenom proto, abychom se narodili. Byli jsme vysláni, abychom vytrvali a vrátili se k němu se ctí. Přebývání ve světě je součástí naší zkoušky ve smrtelnosti. Náročným úkolem je žít ve světě, a přesto odolávat pokušením světa, která nás budou odvádět od našich duchovních cílů. Když se někdo z nás vzdává a podléhá svodům protivníka, můžeme ztratit více než svou vlastní duši. Naše podlehnutí by mohlo způsobit ztrátu duší z tohoto pokolení, které nás respektují. Naše kapitulace před pokušením by mohla ovlivnit děti a rodiny příštích generací. Církev se nebuduje v jedné generaci. Silný růst Církve vyžaduje více než tři a čtyři generace věrných Svatých. Předávání síly víry vytrvat do konce z jedné generace na druhou je božským darem nezměrných požehnání pro naše potomky. Také nemůžeme vytrvat do konce sami. Je důležité, abychom si pomáhali tím, že pozvedáme a posilujeme jeden druhého. Písma nás učí, že ve všech věcech musí být protiklad. (Viz 2. Nefi 2:11.) Otázka nezní zda jsme připraveni na zkoušky, ale kdy jsme na ně připraveni. Musíme se připravovat, abychom byli připraveni na zkoušky, které přijdou bez varování. Základní požadavky pro to, abychom vytrvali do konce, zahrnují vědomost o tom, kdo jsme - děti Boží s touhou navrátit se do Jeho přítomnosti po tomto smrtelném životě; děti rozumějící účelu života - vytrvat do konce a získat věčný život; děti žijící poslušně s touhou a odhodlaností všechno překonat - mít vizi věčnosti. Vize věčnosti nám dovoluje, abychom překonali protivenství ve svém dočasném stavu a abychom nakonec dosáhli zaslíbených odměn a požehnání věčného života. Jsme-li trpěliví v souženích, dobře je překonáváme, a čekáme-li na Pána, abychom se naučili lekci smrtelnosti, Pán bude s námi, aby nás posiloval až do konce našich dnů: „Kdož [věrně] setrvá až do konce, tenť spasen bude“ (Marek 13:13) a vrátí se se ctí k Nebeskému Otci. Vytrvat do konce se učíme tím, že se učíme dokončovat své současné zodpovědnosti a jednoduše v tom pokračujeme po celý život. Nemůžeme očekávat, že se naučíme vytrvalosti v pozdějším věku, když jsme si nyní zvykli vzdávat se, když nastanou těžkosti. Vytrvání do konce se týká všech Božích přikázání. Pán povolává mladé muže, aby byli misionáři. Misionáři nejsou povoláni pouze proto, aby se s nimi přátelé a rodiny rozloučili. Jsou povoláni, aby čestně sloužili na misii a aby se se ctí vrátili domů. Když tak činí, vědí, kdo jsou - misionáři Pánovy Církve. Znají svůj cíl - najít a učit ty, kteří jsou připraveni přijmout evangelium Ježíše Krista, a pomáhat při budování Jeho Církve. Při překonávání zkoušek a utrpení, které jistě přijdou, se učí trpělivosti. Jsou dostatečně pokorní, aby se naučili novým dovednostem a aby se rozhodli vytrvat do konce. Bez ohledu na to, kolik misionář obětuje, aby šel na misii, musí být na misii poslušný, aby obdržel požehnání, která mu právoplatně náležejí. Někteří mohou říci: „Jak mohu být misionářem a vytrvat do konce? Mám stydlivou povahu. Když mám mluvit s cizími lidmi, jsem nervózní a nejsem toho schopen.“ Nebo: „Těžko se učím a diskuse pro mě budou obtížné“. Pán neslibuje, že odejme naše nedostatky, když se staneme misionáři, ale to, že je překonáme, když budeme pilně pracovat, že získáme větší schopnost zvládnout individuální nedostatky a že tuto schopnost zvládnout je budeme potřebovat po celý život ve vztahu k druhým, v zaměstnání i v rodinách. Každý má něco, co se musí naučit zvládnout. Některé věci jsou jen patrnější než druhé. Když sloužíme jako misionáři a nezaměřujeme se na sebe, ale na vykonávání Pánova díla a na pomoc druhým, máme příležitost k velkému růstu a vyspělosti. Když mladý misionář opouští pohodlí rodiny a přátel a osvojuje si dovednosti žít ve skutečném světě, stává se mužem a získává větší víru v Pána, aby ho vedla. Misionář čelí mnoha problémům a náročným úkolům, se kterými se dříve nesetkal. To, že po svém příjezdu vydává to nejlepší, co umí, nenaplní povolání. Vytrvání vyžaduje dělat dnes lépe to, co jsme dělali včera nejlépe, tím, že rozvíjíme další dary, jak je dostáváme od Pána. To vyžaduje víru naslouchat Pánovi a vedoucím misie a učit se, jak vykonat cokoliv, k čemu jsou misionáři povoláni. Samozřejmě je to obtížné. Právě proto je to takový dar a proto také přináší tak velké odměny. Musíme si uvědomovat, kdo jsme, a dosahovat svého nejvyššího cíle. Potom se musíme rozhodnout překonat všechny překážky pevným rozhodnutím vytrvat do konce. Když se chápeme nějakého úkolu, máme si myslet: „Budu se učit, jak splnit tento úkol všemi čestnými prostředky a tím, že ho budu plnit Pánovým způsobem. Budu studovat, klást otázky, bádat a modlit se. Mám schopnost stále se učit. Neskončím, dokud úkol nebude hotový.“ Toto je vytrvání do konce - splnit své úkoly. Vytrvat znamená více než jenom přežít a čekat, až přijde konec života. Vytrvat do konce vyžaduje velkou víru. V zahradě getsemanské Ježíš „padl na tvář svou, modle se a řka: Otče můj, jest-li možné, nechť odejde ode mne kalich tento. A však ne jakž já chci, ale jakž ty [chceš].“ (Mat. 26:39.) Modlit se k Nebeskému Otci „Ne jakž já chci, ale jakž ty chceš“ vyžaduje velkou víru a odvahu. Víra důvěřovat v Pána a vytrvat přináší velkou sílu. Někdo by mohl říci, že kdybychom měli dostatečnou víru, mohli bychom někdy změnit své okolnosti, které způsobují naše zkoušky a utrpení. Máme používat svou víru k tomu, abychom se snažili změnit okolnosti, nebo k tomu, abychom je překonali? Mohou být pronášeny věrné modlitby, aby změnily nebo zmírnily naše životní události, ale musíme mít vždy na paměti, že když každou modlitbu končíme, znamená to automaticky „Staniž se vůle tvá“. (Matouš 26:42.) Víra v Pána zahrnuje důvěru v Pána. Víra vytrvat dobře je víra založená na přijetí Pánovy vůle a lekcí, kterým se učíme z událostí, které se stávají v našem životě. Když vložíme svou víru v Pána a udržujeme svůj pohled zaměřený na věčnost, budeme požehnáni, abychom byli schopni přijmout všechny zkoušky, které nám jsou dány, protože život na zemi, jak víme, je pouze dočasný, a pokud v něm dobře vytrváme, Pán nám slibuje: „A budeš-li zachovávat má přikázání a vytrváš-li až do konce, budeš mít věčný život, kterýžto dar je největší ze všech darů Božích.“ (NaS 14:7.) Jako jednotlivci nevíme, kdy přijde konec života ve smrtelnosti. Musíme rozvíjet schopnost vytrvávat a plnit své zodpovědnosti tohoto dne, jakkoliv těžké mohou být dny, které leží před námi. Kéž jsme schopni říci to, co řekl Pavel Timoteovi: „Boj výborný bojoval jsem, běh jsem dokonal, [svou] víru jsem zachoval.“ (2. Tim. 4:7.) „Aj, blahoslavíme ty trpělivé.“ (Jakub 5:11.) Neexistuje nic, s čím zápolíme, čemu by Ježíš nerozuměl, a on očekává, že přijdeme v modlitbě k Nebeskému Otci. Vydávám svědectví, že když budeme poslušní a jsme-li pilní, naše modlitby budou zodpovězeny, naše problémy se zmenší, naše obavy se rozptýlí, spočine na nás světlo, temnota zoufalství se rozplyne, budeme nablízku Pánovi a budeme cítit Jeho lásku a útěchu Ducha Svatého. Modlím se, abychom mohli nalézt víru, odvahu a sílu vytrvat do konce tak, abychom mohli cítit radost z věrného návratu do náruče Nebeského Otce, ve jménu Ježíše Krista, amen.