„Vyzpytuj mne, ó Bože, a poznej srdce mé“ President James E. Faust Druhý rádce v Prvním předsednictvu Obřady a smlouvy. . . jsou prostředky, které Pán opatřil, aby nás vedly k věčnému životu. Drazí bratři a sestry a přátelé, stojím pokorně u tohoto pultu, který je už hodně přes sto roků posvěcován slovem Božím, které bylo pronášeno v nespočetných inspirovaných poselstvích, která duchovně naplnila duši těch, kteří naslouchali. V souladu s tímto odkazem se modlím, aby se naše srdce otevřelo všemu, co je pronášeno na této konferenci. Dnes bych chtěl promluvit o požehnáních, která vyplývají ze smluv s Pánem. Začnu se smlouvou, kterou Pán uzavřel s domem Izraele, ta je základem: „Ale tatoť jest smlouva, kterou učiním s domem Izraelským po těchto dnech, dí Hospodin: Dám zákon svůj do vnitřnosti jejich, a na srdci jejich napíši jej; i budu Bohem jejich, a oni budou mým lidem.“1 Tato smlouva je univerzální pro lidi jakékoliv rasy, kteří jsou „v Krista pokřtěni“.2 Pavel uvádí: „Když Kristovi jste, tedy símě Abrahamovo jste, a podlé zaslíbení dědicové.“3 Smlouvy nejsou pouhé vnější rituály; jsou to skutečné a účinné prostředky změny. „Znovuzrození nastává Duchem Božím prostřednictvím obřadů.“4 My máme vždy ctít a chovat v posvátnosti spásné obřady, které uzavíráme s Pánem. Činíme-li tak, On nám slibuje: „Obdržíš zjevení za zjevením, vědomost za vědomostí, abys mohl znát tajemství a míruplné věci, ty, které přinášejí radost, a ty, které přinášejí věčný život.“5 Mnohé smlouvy jsou nepostradatelné ke štěstí zde i v životě po smrti. Mezi těmi nejdůležitějšími jsou manželské smlouvy uzavřené mezi manželem a manželkou. Z těchto smluv pramení největší radosti v životě. Smlouva křtu, kterou doprovází obřad konfirmace, otevírá bránu k věčnému životu. Přísaha a smlouva kněžství obsahuje slib, jehož prostřednictvím dobří starší Církve obdrží „všechno. . . co má můj Otec.“6 Chrámové smlouvy jsou základem pro dosažení největších požehnání, která Pán pro nás má. Přijímání svátosti, večeře Páně, je naší velikou výsadou. Když přijímáme svátost, obnovujeme smlouvu křtu, a to nás chrání před všemi podobami zla. Když přijímáme posvěcený chléb a vodu jako připomínku Spasitelovy oběti a jsme toho hodni, dosvědčujeme Bohu Otci, že jsme ochotni vzít na sebe jméno Jeho Syna a vždy Ho mít na paměti a dodržovat Jeho přikázání, která nám dal. Budeme-li toto činit, bude Jeho Duch vždy s námi.7 Přijímáme-li svátost pravidelně a dodržujeme-li věrně tyto smlouvy, zákon bude v našich vnitřnostech a bude vepsaný do našeho srdce. Dovolte mi, abych to znázornil na příkladu z církevních novin Church News. „Skupina instruktorů náboženství se [účastnila] letního kursu o životě Spasitele a zaměřili se zvláště na podobenství. Když přišel čas závěrečné zkoušky. . . studenti přišli do učebny a tam našli vzkaz, že se zkouška bude konat v jiné budově na opačném konci areálu školy. Mimo to bylo na vzkazu uvedeno, že musí být ukončen ve dvouhodinovém intervalu, který začínal téměř v tentýž okamžik. Studenti se hnali napříč areálem. Cestou minuli malou holčičku, která plakala nad propíchnutým pláštěm svého nového kola. Starý muž se těžce belhal ke knihovně s hůlkou v jedné ruce, druhou rukou se snažil udržet stoh klouzajících knih. U budovy unie seděl na lavičce chatrně oblečený a neoholený muž [ve zjevně zbědovaném stavu]. Když se přihnali do další učebny, čekal zde na ně profesor, který jim oznámil, že všichni „vybouchli“. Řekl, že jedinou pravou zkouškou toho, zda pochopili život a učení Spasitele, je to, jak se chovají k lidem, kteří potřebují pomoci. Během týdnů studia u znamenitého profesora se naučili mnohému z toho, co Kristus řekl a učinil.“8 Jak ale pospíchali, aby dokončili technickou část kursu, přehlédli aplikaci, kterou představovaly tři záměrně připravené výjevy. Naučili se literu, ale ne ducha. To, že přehlédli malé děvčátko a dva muže, ukázalo, že důležité poselství kursu nevstoupilo do jejich nitra. Čas od času musíme prozkoumat svou vlastní duši a zjistit, kdo skutečně jsme. Náš skutečný charakter, i kdybychom si to moc přáli, nelze skrýt. Září z našeho nitra, jako bychom byli průzrační. Pokusy oklamat druhé pouze oklamávají nás samotné. Často se podobáme císaři v pohádce, který si myslel, že je oblečený do nádherného roucha, zatímco byl ve skutečnosti neoblečený. Během svého života jsem viděl, jak věrnost členů Církve roste. Když k porovnání použijeme neměnná měřítka, projevy věrnosti jsou větší než kdy dříve. Z procentuálního hlediska více než dvakrát tolik lidí po celém světě přijímá v kteroukoliv neděli svátost večeře Páně ve srovnání s dobou, kdy jsem dospíval. Prostřednictvím štědrosti věrných členů Církve, kteří dodržují zákon půstu a podílejí se na inspirovaném programu sociální péče, se snažíme pečovat o chudé a potřebné. Humanitární pomoc nejrůznějšího druhu v hodnotě milionů dolarů byla rozeslána do mnoha zemí na pomoc hladovějícím a trpícím. Pomoc je poskytována podle potřeby a bez ohledu na rasu, barvu pleti nebo náboženské vyznání. Více našich lidí se těší požehnáním, která plynou z toho, že žijí podle starodávného zákona desátku. Dobrovolně vracejí Pánovi jednu desetinu ze zisku, který jim dal. Další stovky tisíc našich věrných Svatých mají výsadu vykonávat obřady v chrámu. Nyní máme 58 000 misionářů, kteří slouží v misionářském poli. Raduji se z toho a jsem si jistý, že Pán je tím potěšen. Přemýšlím ale o tom, zda se úměrně tomu stáváme více podobnými Kristu. Vychází naše služba z čistého srdce? Mluvím o důležitosti dodržování smluv, protože smlouvy nás chrání ve světě, který se vzdaluje od hodnot, které byly ctěny po věky a které přinášejí radost a štěstí. V budoucnu může být uvolnění morálních zásad dokonce ještě větší. Základní slušnost společnosti klesá. V budoucnu mohou naši lidé, zvláště naše děti a vnoučata, očekávat, že budou obklopeni stále více a více zlem Sodomy a Gomory. Příliš mnoho rodin se rozpadá. Dobré je nazýváno zlým a zlé je nazýváno dobrým.9 Zapomněli jsme v naší současné době, „protože cesta je tak lehká“,10 na prvky oběti a zasvěcení, které nám naši předci-pionýři tak dobře představili? Možná, že tomu tak je. Wordsworth o tom říká: Svět je příliš naší součástí, nyní i v minulosti, Plýtváme svými schopnostmi, abychom získávali a utráceli: . . . Zaprodali jsme své srdce za mrzký peníz! . . . A pro to všechno jsme ztratili soulad sami v sobě.11 Možná je v těchto dnech a v této době obtížnější zachovat si morální sílu a vzdorovat větrům zla, které dují ostřeji než kdy dříve. Tak probíhá prosívání. Moderní protějšky Babylonu, Sodomy a Gomory jsou v dnešní době lákavě a nepokrytě uváděny v televizi, na internetu, ve filmech, knihách, časopisech a v zábavných podnicích. President Gordon B. Hinckley nás na poslední generální konferenci varoval, abychom se v některých oblastech nepřibližovali příliš k hlavnímu proudu společnosti, například při dodržování dne sabatu, v oblasti rozkladu rodiny a v dalších oblastech. Řekl: „V této věci jsme se příliš přiblížili hlavnímu proudu ve společnosti. Samozřejmě existují dobré rodiny. Dobré rodiny jsou všude. Ale je příliš mnoho těch, které mají problémy. Toto je nemoc, na kterou máme lék. Recept je snadný a účinný. Je to láska.“12 Mnoho posvátných hodnot v naší společnosti podlehlo erozi ve jménu svobody projevu. Vulgárnost a oplzlost je chráněna ve jménu svobody slova. Hlavní proud společnosti se stal tolerantnějším, dokonce vstřícnějším, vůči chování, před kterým varovali od počátku lidské historie Ježíš, Mojžíš, prorok Joseph Smith a další proroci. Nesmíme dovolit, aby naše osobní hodnoty podléhaly erozi, dokonce i když si ostatní myslí, že jsme zvláštní. My jsme byli vždy pokládáni za zvláštní lid. Avšak chovat se duchovně správně je mnohem důležitější, než se chovat politicky správně. Ovšem, jako jednotlivci i jako lid si přejeme, aby nás druzí měli rádi a aby nás respektovali. My ale nemůžeme být v hlavním směru společnosti, pokud to znamená, že opustíme ty spravedlivé zásady, které burácely z hory Sinaj, které byly později vytříbeny Spasitelem a následně učeny současnými proroky. Jedině se máme obávat toho, abychom se neprovinili vůči Bohu a Jeho Synu, Ježíši Kristu, který je hlavou této Církve. Všechny formy zla jsou maskovány. Mluvím o sexuální nemorálnosti. Mluvím o sázení peněz, což se na mnoha místech nazývá hraní si namísto hazardní hry. Je to typická ukázka toho, že mnohé další zlo je maskováno, aby bylo učiněno přijatelnějším. Existuje maskování dalšího chování, které bylo odsuzováno v celé historii lidstva, chování, které ničí rodinu, základní jednotku společnosti. V dokumentu „Rodina: prohlášení světu“ První předsednictvo a Dvanáct uvedlo: „Slavnostně prohlašujeme, . . . že manželství mezi mužem a ženou je ustanoveno Bohem a že rodina je středem Stvořitelova plánu pro věčný osud Jeho dětí.“ Rozpad rodičovské autority napadá erozí tu nejméně postradatelnou instituci společnosti - rodinu. Pavel mluvil o těch, kteří v jeho době projevovali, že „dílo zákona [je] napsané na srdcích [jejich], když jim to osvědčuje svědomí.“13 Aby se členové této Církve mohli radovat z požehnání lidu smlouvy, musí být zákon Páně vepsán v jejich srdci. Jak to mohou učinit, když naše děti a vnoučata z tak mnoha stran slyší, že zlé je dobré a dobré je zlé? Chtěli bychom doufat, že všichni otcové a matky, dědečkové a babičky budou lepšími příklady v dodržování přikázání Božích. Žádáme manžele a manželky, aby se s trochu větším úsilím snažili být milující a laskaví. Když oba rodiče budou chránit svou rodinu tak dalece, jak mohou, před mnoha vlivy, které nás sužují, jejich děti budou s větší pravděpodobností v bezpečí. Každodenní studium Písem, každodenní modlitba, pravidelný rodinný domácí večer, poslušnost vůči kněžské autoritě doma i v Církvi vytváří velkou pojistku proti duchovnímu úpadku. Jozue mluvil jasně, když řekl: „Jáť pak a dům můj sloužiti budeme Hospodinu. . . Odpověděl lid Jozue: Hospodinu Bohu našemu sloužiti a hlasu jeho poslouchati budeme.“14 Záleží na nás, zda přijmeme nebo odmítneme rady Páně a Jeho proroků. Často ti, kteří se nerozhodli pro následování proroků, jsou těmi, kteří kritizují ty, kteří tak učinili. Někteří z těch, kteří nás kritizují, nazývají ty, kteří následují své duchovní vůdce, jako „tupé ovce“. Ježíš řekl: „A jakž ovce své vlastní vypustí, před nimi jde, a ovce jdou za ním; nebo znají hlas jeho. Cizího pak nikoli následovati nebudou, ale utekou od něho; nebo neznají hlasu cizích.“15 To všechno samozřejmě nezačíná v naší generaci. Vlivy a síly Satana již od počátku bojují proti Bohu. Satan, veliký podvodník, řekl: „Jsem také jeden ze synů Božích.“16 Satan naléhal na Adamovy děti, aby nevěřily Božím věcem, a ony „milovaly satana více nežli Boha. A od té doby započali lidé býti tělesnými, smyslnými a ďábelskými.“17 Zdá se, že ospravedlněním je to, že to dělá každý. Dělá se to všeobecně. Obřady a smlouvy nám pomáhají pamatovat na to, kdo jsme a jakou máme povinnost vůči Bohu. Jsou to prostředky, které Pán opatřil, aby nás vedly k věčnému životu. Jestliže je ctíme, On nám dá další sílu. Starší James E. Talmage potvrdil, že pravý věřící „s láskou Boží ve své duši prochází svým životem služby a spravedlivosti, aniž by se zastavil, aby se ptal, podle jakého pravidla nebo zákona je jednotlivý čin předepsán nebo zakázán.“18 Ve světě, kde jsme my i naše rodiny ohrožovány zlem z každé strany, pamatujme na radu presidenta Hinckleyho: „Kdyby se jen naši lidé naučili žít podle těchto smluv, všechno ostatní by se už postaralo samo o sebe.“19 Věrní členové Církve, kteří jsou věrní ve svých smlouvách s Mistrem, nepotřebují, aby jim byla vysvětlena každá čárka a tečka. Chování, které se podobá Kristovu, vychází z nejhlubších pramenů lidského srdce a duše. Je vedeno Svatým duchem Páně, který je zaslíbený v obřadech evangelia. Největší naději máme mít v posvěcení, které přichází z tohoto božského vedení; největší obavu máme mít z toho, že tato požehnání ztratíme. Kéž bychom žili tak, abychom mohli říci jako žalmista: „Vyzpytuj mne, ó Bože, a poznej srdce mé.“20 Modlím se, aby tomu tak mohlo být, ve jménu Ježíše Krista, amen. ODKAZY 1. Jer. 31:33. 2. Gal. 3:27. 3. Gal. 3:29. 4. Teachings of the Prophet Joseph Smith, sel. Joseph Fielding Smith (1976), 162. 5. NaS 42:61. 6. NaS 84:38. 7. Viz NaS 20:77, 79. 8. „Viewpoint: Too Hurried to Serve?” Church News, 1 Oct. 1988, 16. 9. Viz Isa. 5:20. 10. Alma 37:46. 11. William Wordsworth, „The World,” v publikaci The Oxford Book of English Verse, ed. Sir Arthur Quiller-Couch (1939), 626. 12. „Look to the Future,” ENov. 1997, 69. 13. Řím. 2:15. 14. Jozue 24:15, 24. 15. Jan 10:4-5; viz také verše 11, 14-15, 27. 16. Mojžíš 5:13. 17. Mojžíš 5:13. 18. V publikaci Conference Report, Apr. 1905, 78. 19. Teachings of Gordon B. Hinckley (1997), 147. 20. Žalmy 139:23.